Žiji v malém domě na nožičkách, hned vedle lesa, na kraji jedné české vesnice jménem Háje. Lišky tu dávají dobrou noc a srnky ožírají dýňovou úrodu. Mám pořád co na práci.

• Jsem totiž maminka.
• Dokonce čtyřnásobná.

Nikdy jsem neměla ráda lichá čísla. 😉 A tak se během šesti let stalo, že jsem se uvelebila ve své krásné šestičlenné rodině. Během té doby jsem v sobě dokázala najít odhodlání dělat věci trochu jinak, uzpůsobit si je, aby nám sloužily co nejlépe a díky tomu si i užívat miminkovská období našich dětí. 

Otěhotněla jsem v posledním ročníku na vysoké škole. Příchod miminka znamenal rozhodnutí v podobě přestěhování se a opuštění dosavadních přátel. Vrátila jsem se do rodného města. Odtud ale všichni moji známí odešli do světa na zkušenou.

I přes mou snahu být se vším v pohodě, na mne doléhal fakt, že jsem kolem sebe neměla žádnou z blízkých kamarádek, s kterou bych mohla sdílet svoji novou životní roli. Neznala jsem zkušenější ženu, ke které bych měla tak velikou důvěru, abych ji mohla bez ostychu položit tísíc a jednu otázku z kategorie ,,nastávající maminka."

S příchodem prvního syna jsem se v podstatě narodila i já jako nová. Novopečená matka. Tak se nám říká, že ano. Ačkoli jsem byla mladá a plná sil, byla jsem taky naprostým nováčkem v neprobádaném světě jménem DÍTĚ.

Z porodnice mne propustili o den déle než všechny ostatní se slovy plnými pochybovačné nedůvěry:

Snažila jsem se všechno dělat nejlépe, jak jsem dovedla. Hlavou mi lítalo tolik otázek, kolik jich jen může vyvstanout na mysli nezkušenné matky.

• Jak malého držet, abych mu neublížila?
• Jak ho zabavit, když je to takovej prďola?
• Tyjo a kolik je těch druhů látkových plen? Jak se v tom mám vyznat?
• Co dělat, když mám potíže s kojením?
• Bezplenkovka? To už je na mě moc ezoeko, sorry.
• Pláče, asi ho trápí bříško a mě už tečou nervy. Jak to zastavit?

Je spocenej, je osypanej, ještě se nepřetáčí, sám nesedí, nepapá, nespinká, támhle malej Kubíček už toho umí tolik..!

Snažila jsem se připravit na svou novou životní roli, jak nejlépe jsem mohla. Přesto to byl v mnoha ohledech náraz. Stále si dovedu živě vybavit samu sebe, jak sedím na posteli, malého mám na nočníčku a pláču, protože jsem nestihla autobus. Taková hloupost, řeknete si.

Jenže pro mě to byl jeden z mnoha neúspěchů, které se mi postupně střádaly. Špička pomyslného ledovce. A pod ním dost veliká hora ledu plná

• nepochopení,
• vysokých nároků,
• mylných představ,
• nulové sebelásky.

A já neměla nástroje, jak se zazdrojovat. Ztratila jsem veškerý svůj nadhled a propadla se k pocitům méněcennosti a nedostdobráctví.

Postupně jsem si začala hledat svou vlastní cestu. Zajímala jsem se o psychomotorický vývoj maličkých dětí. Díky pochopení jejich vrozených potřeb jsem docílila větší pohody a spokojenosti všech zúčastněných. Využila jsem výhod speciální zavinovačky. Začala jsem se zajímat o vývoj dětského zraku a s tím spojenou stimulaci miminek. Z bezplenkové komunikační metody jsem si uzpůsobila to nejlepší pro sebe a své miminko.

U druhorozeného syna jsem se zaměřila na lepší přípravu na porod. Má cesta k sobě samé se začala více rozvíjet po porodu třetího synka. Testosteronu začalo být doma víc než dost a já v legraci říkala, že si musíme pořídit slepice, aby se to trochu vyrovnalo. 

Postupem času, jak děti rostly a přibývaly do party další sourozenci, se k těmto tématům začaly přirozeně nabalovat otázky týkající se výchovy. 

A na miminkovské období každého z nich si nesu krásné vzpomínky. Uvědomila jsem si však, jak moc dnes chybí péče o maminku v prvních týdnech a měsících po porodu. Nejde jen o fyzickou stránku. Z mého pohledu je stěžejní psychická podpora.

Moc dobře vím, jak může být sebevědomí maminek křehké. Nesu si v sobě ten smutný pocit, že jsem zmatená jak lesní včela a nevím, na koho se obrátit pro radu. 

• Vy se tak ale cítit nemusíte!

Ráda vás vyslechnu a předám vám vše, co jsem se doposud o maličkých dětech měla možnost naučit. Hodnotné informace získáte v praktických e-boocích. Na svém blogu se věnuji tématům spojeným s péčí o malé děti i o jejich velké mámy.

Nikdo nás neučil být maminkami a tak je naprosto v pořádku, že se nám něco nedaří, něco není podle našich představ, máme zmatek sami v sobě. Buďme k sobě laskavé. Každá z nás má za sebou svůj příběh. Proto je mým přáním předávat nabyté zkušenosti dál. Podat pomocnou ruku maminkám, které cítí nejistotu nebo potřebují ujistit, že jsou na dobré cestě.