Porod v době covidové

O budoucím příchodu našeho čtvrtého dítka jsme se dozvěděli uprostřed parného léta, přesně v den odjezdu na třítýdenní dovolenou pod stan. Naše malá princezna se u mne zabydlela v úplně jiném světě, než do jakého se měla narodit.

Svět se mění, jen to ještě nevíme

V průběhu zimy nového roku 2020 začaly světem hýbat události, jejichž přesah těžko zhodnotíme i zpětně. Jako kdyby se objevily neviditelné obruče a ty začaly vše nenápadně svírat.

Blížil se termín porodu a přicházející ochranná opatření se začala pomalu, ale jistě, vkrádat i do mé svobody. V čekárně u gynekoložky jsem najednou nečekala, protože všechny klientky měly zrušené termíny a na pravidelnou kontrolu docházely pouze těhotné.

Město se vylidnilo. Všichni se stáhli. Takový zvláštní klid před mou vnitřní bouří. Ze zkušeností z předchozích porodů jsem se v posledním trimestru zaměřila na práci především sama se sebou.

Opečovávat bříško krémíkem, myslet na dobré jídlo a taky ho jíst, odpočívat, to je všechno důležité. Nicméně ta hlavní úloha pro mne byla práce s mojí myslí.

Snila jsem o porodu bez bolesti

Při prvním porodu v roce 2014 jsem vůbec nevěděla, do čeho jdu. Člověk se připravuje v rámci svých možností. Tenkrát mi moc chyběla kamarádka, zkušenější žena, která by zvládla roztřídit můj batoh strachů a lampičkou naděje posvítit na všechny moje dotazy.

Před druhým porodem jsem hledala více informací a do cesty mi přišla Tereza Kramerová se svým e-Bookem o porodu. Pročíst si její příběhy a zkusit ji následovat v úkolech pro mne bylo překročení určité lajny.

Nikdy jsem nemeditovala. Slovo vizualizace jsem používala na vysoké škole při práci s vyobrazením vytvořených map. Jednoduše, byla jsem tím vším nepolíbená a tím pádem i trochu skeptická.

Mozek jsem měla najetý na pragmatické koleji.

Proto to byla výzva. Otevřely se mi nové dveře a s nimi i nové možnosti. Snažila jsem se zpracovat si své strachy, ať už spočívaly v čemkoli. Ve svých přáních jsem poprosila o dobrou partu lidí, kteří u porodu budou.

Můj druhý porod nesl svá specifika. Příběh třetího dítka byl zase opepřen dávkou akčního filmu. Nicméně pokaždé jsem se posunula dál a viděla jsem, že to funguje. Práce na sobě nesla plody.

Prohlubovala jsem důvěru v sebe a v miminko, že vše zvládne a přijde na svět v pořádku, v plné kráse.

Příchod dcerky byl opět testem. Vnější svět se měnil. Velmi rychle. Velmi striktně. Řešilo se, zda mají mít rodičky u porodu roušku či ne. Zda mohou mít doprovod. Jestli bude možné, aby je někdo navštěvoval.

Bylo mi hodně smutno. Představa, že mne nebude moci moje rodina navštívit, byla těžká. Neuvidím svoje kluky třeba čtyři dny? Tyjo, to je pro mě moc. Jsme spolu pořád.

A bráškové zase neuvidí sestřičku? Achjo. Párkrát jsem si poplakala, otřela slzy a soustředila se víc a víc na svůj vnitřní svět. Na malou a na důvěru sama v sebe.

Očekávání každým dnem.

Den po termínu jsem od rána cítila první kontrakce, které začínaly být znatelné v pravidelnějším rytmu. Poprosila jsem Muže, aby se svým odjezdem do práce posečkal do poledne.

Už se něco děje.

V hlavě se mi pomalu začínala točit spirála nadšení, vzrušení a všeho možného. A pak mi přišla zpráva na telefon. Kamarádka mi poslala informaci o tom, že je…

…zakázána přítomnost otce u porodu.

Od včerejška. Nevěděla jsem to. Nesledovala jsem zprávy, protože to byl můj obranný štít, jak filtrovat stresující věci ve stresové situaci.

Máme tři kluky, teď čekáme příchod dcery a ON u toho nebude moct být? Neuvidí naši malou holčičku, jak přijde na svět? Nebude u toho, až se poprvé nadechne? Ne, to prostě ne!

Najednou na mne všechno padlo.

Naskočila jsem na spirálu příběhu, o kterém někdo prohlásil, že je špatný. Byl to strach. Zcela oprávněně mne strhl, protože všude kolem blikalo rudé světlo, že se děje něco, co se přeci dít vůbec nemá. Haló!

Plakala jsem a plakala. A uvědomila si, že kontrakce jsou pryč.

Seděli jsme u oběda a mne stékaly po tvářích slzy jak hrachy. Byla jsem tak moc smutná. Vztek, hněv, beznaděj, pocit nespravedlnosti, bezmoci. Muž se snažil mne podpořit.

Jenže já to tak prostě mám. Když mne zavalí emoce ve své největší síle, potřebuji si to prožít. Potřebovala jsem se vyplakat, shořet jako papír. A dovolila jsem si to.

Vrátil se klid a nejen on.

Netrvalo to příliš dlouho a přišly ke mně ty správné myšlenky.

Ty nejdůležitější jsme tady my dvě. Já a moje malá holčička. Nikdo za mne neporodí. Ani můj Muž. Jsem to já, kdo má tu obrovskou moc a neuvěřitelnou sílu zvládnout něco takového jako je porod miminka. Je to má dcera a víra v ní, že je skvěle vybavená pro to, aby zvládla přijít na svět. Ona ví jak. A já jí musím dát pocit bezpečí a důvěry, že to zvládneme.

Pocit, že svět je stále bezpečné místo.

Hukot. Venku řádí pandemie, nikdo pořádně neví, co se děje a co se bude dít dál. A já mám teď sebrat všechno dobré a uvěřit.

Otřela jsem slzy, opláchla si obličej a začala myslet pragmaticky. Nepopřela jsem svoje emoce. Palec nahoru. Vybrečela se. Skvělý. V ten moment mohla nastoupit pragmatická část mozku a zasít správné semínko do té kupy hnoje všude kolem.

Dobrý, je to na hovno.

Nic se zákazy neudělám. Prostě to tak je. Nechám vše plynout. Muž zůstane doma s dětmi, budu alespoň vědět, že je o ně postaráno. Uvidí se s malou, až se vrátíme z porodnice. No a co. Já to zvládnu.

Kontrakce se navečer vrátily.

Druhý den ráno jsem měla pravidelnou kontrolu v ordinaci gynekoložky. Sestřička vtipkovala, že má dnes noční na porodních sálech, tak bychom se tam mohly sejít. A v humoru mi povídá: ,,Aby to ale bylo rychlý, jo?“

V devět hodin večer jsem předávala Muži vykoupané děti se slovy, že bych si ještě poležela ve vaně. Muž pochopil.

Jelikož kluci vyplácali všechnu teplou vodu, tak náš tatínek povolal na plotnu jedenáctilitrový hrnec, spolu s papiňákem, aby mi co nejrychleji ohřál horkou vodu. Pak za mnou chodil do koupelny i s rychlovarnou konvicí a doléval mi lázeň.

Ponořila jsem se do vody a především do sebe samé. Přestala jsem vnímat okolní svět. Stahy bříška začaly sílit. Pokaždé, když přišla nová kontrakce, byla znát její síla mnohem více, než u její předchůdkyně.

Ve svém vnitřním světě jsem si přeříkávala jedinečnou větu. Nevybavuji si, jak přesně zněla, nicméně nesla tuto myšlenku:

,,Přetavuju bolest v obrovskou sílu, která pomáhá mému miminku přijít na svět.“

A opravdu se mi to dařilo. Povedlo se mi přetavit stupňující se bolest kontrakcí v otevírání porodních cest pro mou malou holčičku. Za zavřenými víčky jsem před sebou viděla ohnivou rudou obruč, která se zvětšovala.

Vždycky jsem o tom snila. Četla jsem si příběhy, hledala cesty. Inspirovala se, jak to udělat, aby porod nebolel. A teď se to dělo!

I já, která mám s praktikováním meditací malé zkušenosti a na duchovní svět házím jen tak flirtovně očkem. Najednou jsem se ocitla někde jinde.

Opravdu zážitek.

Po necelých dvou hodinách jsem byla vytržena z koncentrace, když přišel Muž s dotazem, jestli je všechno v pořádku. Poprosila jsem o vodu a zkusila se posadit. A to jsem neměla dělat.

Střih.

Vnitřní svět vzal kramle a nastoupila realita přítomnosti. Kontrakce se rozjely jako blázen a už bylo jasné, že malá má rozhodnuto. Muž mi pomohl z vany ven. Stačila jsem ho u toho ještě sprdnout, že to dělá blbě. Kouzelný, jaké dokážeme být i v takových chvílích. Babička už to k nám nestihne, aby pohlídala kluky…

,,Zavolej Evě…“

Sousedka se zrovna chystala na kutě. Ale protože má se svým partnerem ráda akci a Vesmír to ví, tak bylo rozhodnuto, že teď spinkat opravdu nepůjdou. Byli u nás během chvilky. Mezi kontrakcemi a prodýcháváním jsem se zvládla obléknout. Začala diskuze nad vzniklou situací. Jedeme nebo voláme rychlou?

,,Aaaau, prdla mi voda!“

Hlásím všem zúčastněným. Jedeme!

Muž vyběhl pro auto. Převlékat už jsem se opravdu nehodlala. Sousedka mi pomohla do bot a dala mi kolem pasu ručník. Soused mne doprovodil k autu. Věděla jsem, že potřebuji sedět zády, tedy proti směru jízdy. Jinak to nedám. Zažila jsem to už dvakrát.

Noční přejezd

Tak si soused sedl za mne, držel mě přes sedadlo a dělal mi bezpečnostní pásy. Nebyl to jediný dopravní přestupek a porušení pravidel silničního provozu, kterého jsme se tu noc dopustili. Pardon.

Myslím, že už nikdy nezapomenu, jak koukám na podlahu auta, o kterou je zapřená sousedova noha a já si říkám:

,,On má žabky?“

Byl březen, venku sníh s deštěm a soused v kraťasech a flipflopech. Ale věřím, že zima mu nebyla.

Muž kontaktoval porodnici, aby věděli o našem příjezdu. Jelikož byla opatření v té době na pomyslném vrcholu, tak byly uzavřeny všechny přístupy do místní nemocnice. Před hlavním vchodem stál červený stan.

V něm býval policista spolu s pracovníkem nemocnice. Ten vám změřil teplotu a vyplnil s vámi dotazník, na jaké jdete oddělení nemocnice a zda jste se za posledních 14 dní nacházely v některé z rizikových oblastí.

Když přijelo naše auto a z hlavního vchodu nemocnice vyběhl tým porodníků s lehátkem, zmiňovaný pár policista-pracovník naštěstí pochopil, že se tady teplota měřit nebude.

Z auta jsem se přesunula na lehátko. Klečela jsem, jinak to nešlo. Někdo doběhl k lehátku a odkryl mi kapuci z obličeje se slovy:

,,Jste to vy?!“

Ptala se sestřička z rána, nyní už porodní asistentka na své noční šichtě. Muž se rychle rozloučil a za námi se zavřely dveře nemocnice.

Dorazili jsem do cíle

Tým lidí se mnou běžel směr porodní sály. Všichni byli skvělý. Porodní asistentka volala na oddělení, že je hlavička na hrázi. Jinými slovy jasný signál doktorce: hoď na sebe plášť.

Na pánovi, který řídil lehátko, bylo znát, že si opravdu moc přál, aby mě dovezl včas. Jako šofér byl vynikající. Pamatuji si, jak jsem oceňovala jeho styl jízdy, aniž by mě někde narazil hlavou a tak podobně.

Na porodním pokoji jsem opustila lehátko, zaujala polohu, vyčkala na kontrakci a malá byla s námi.

Krásná, zdravá, v pořádku.

Vše se uklidnilo.

S naší malou princeznou jsme strávily v porodnici tři dny. Nosila jsem roušku při vizitách, na chodbách. Na pokoji jsme s kolegyní tohle neřešily. Ve finále jsem měla pocit většího klidu, když nebyly dovoleny návštěvy.

Těch pár dní uteklo jako voda a šly jsme domů.

Ráda bych tímhle příběhem povzbudila všechny, kteří mají pocit, že nedokáží ovlivnit okolnosti. V takových chvílích je nejdůležitější náš vnitřní svět. Věřit své vlastní síle. Mít pocit bezpečí sami u sebe.

Přeji všem budoucím maminkám, aby uvěřily ve svou sílu a v moudrost svého miminka.

Marta Lopatová
Jako čtyřnásobná máma pomáhám novopečeným maminkám na začátku jejich nové životní role. Věřím, že na jejich dobrém startu závisí mnohé. Sama jsem si v mateřství musela najít cestu na medailové stupínky svých malých/velkých vítězství. Můj příběh si můžete přečíst zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.

  • Přála byste si pro sebe co nejlepší start v roli novopečené mámy? Přečtěte si eBook zdarma.
  • Přečtěte si eBook Zrodila se maminka

    Přála byste si pro sebe co nejlepší start v roli novopečené mámy? Přečtěte si eBook zdarma.

  • Potkáme se na facebooku :-)
  • Nejnovější články
  • Kategorie