Vyhoření na mateřské aneb když jsem umazaná od bahna vlastního dna

Tenhle rozhovor byl jiný. Předcházel mu můj psychický propad. Když se muž vrátil z cest, povídali jsme si, jak každý z nás prožil víkend.

Já jsem vyprávěla, jak jsem byla zlá na děti, nezvládala jsem jejich spory a řev. Namísto chůze jsem doma spíš dupala a přeměnila se v krabici dynamitu, jehož doutnák měl délku v řádu pikomilimetrů. Což je proklatě málo. Velice rychle jsem pak vybouchla. Ventilovala jsem svůj přetlak a potom se pěkně sklouzla do pocitů nenávisti vůči všemu.

Vůči svým dětem. Vůči sobě. Vůči životu.

Následoval úlek a uvědomění, co se to sakra děje. Smršť emocí mě položila do postele, přikryla peřinou a doplnila zásoby vody a soli. Bylo evidentní, že potoky slz se objeví jak přívalová vlna.

Ležela jsem v posteli a cítila se mizerně. Polštáře smáčel pláč, který nešel zastavit. Zabalená a schoulená v peřinách jsem podvědomě hledala alespoň kousek bezpečí. Právě jsem prožívala svou první ataku. Úzkost, deprese a velký psychický propad, který mě měl varovat.

Chvíli před tím naskočil můj autopilot, který nějakým zázrakem obstaral potřeby dětí, pustil jim pohádku a následně řekl mým nohám, ať mne odnesou do ložnice. A to celé za jediným účelem, chvíli nebýt. Přišel za mnou můj nejstarší syn, podíval se mi do ustarané tváře a odešel. Vrátil se a k rukám mi položil krabičku s kapesníky a na polici postavil sklenici s vodou. ,,Maminko, odpočívej.“

,,Do háje! To už je fakt moc, když takovýhle situace zažívá sedmiletý dítě...!"

Taková myšlenka mi prostřelila hlavu. Včetně dovětku se spoustou nadávek. Bylo mi fyzicky zle, ale psychicky ještě hůř. Snažila jsem se oklepat a dožít zbytek dne, jak nejlépe jsem dovedla.

Nepíše se mi to nijak lehce, protože mě to celé obrovsky mrzí. Nikdy bych si nemyslela, že se mě bude týkat syndrom vyhoření na mateřské dovolené. Stav mé mysli a celkové rozpoložení mělo tak silnou energii, že mě to semlelo. Vím, že nejsem jediná, kdo něco takového prožil. Zároveň věřím, že sdílení pomáhá. Poukázat na své chyby a upozornit ostatní ,,hele, takhle ne, zastav!“

Co dál?

Bylo zapotřebí něco změnit. Urgentně. Asi se nestalo náhodou, že na následující víkend jsem měla vyrazit se svou dlouholetou kamarádkou na výlet. Obě maminky, obě poprvé spolu bez dětí. Apartmán na horách od pátku do neděle. Smích, jídlo, procházky, povídání a jen my dvě. Jenže to by bylo až moc super. Takže vesmír zařídil, že kamarádka dostala jasnou stopku a ze zdravotních důvodů se mnou nemohla jet.

Během týdne jsem postupně psala a volala asi šesti lidem a nabízela jim super víkend na horách. Nikdo nemohl. Ačkoli jsem měla pocit, že jindy by to vyšlo na první dobrou, tak tentokrát měl každý svůj pádný důvod. S dodatkem, že je to škoda, jinak by opravdu rádi jeli. Když jsem poodstoupila a popřemýšlela, proč se to děje, trklo mě to.

Ty se bojíš...

No jo. Bylo to tak. Bála jsem se. Měla jsem strach odjet sama. Moje životní mateřská role mě doprovázela osmým rokem a za tu dobu jsem nikdy nikde nebyla úplně sama. Naposledy na vysokoškolské koleji. A to mi přijde opravdu dávno. Jinak jsem většinu nocí strávila se svými dětmi. A když už se mi párkrát (což lze skutečně spočítat na prstech jedné ruky) povedlo odjet bez rodiny, byla jsem s někým ze svých blízkých.

V těchto úvahách se ovšem skrýval jeden obrovský paradox. Pokaždé, když jsem byla přetížená, když jsem prožívala obrovskou frustraci, když jsem byla vyčerpaná matka, když jsem měla všeho dost, jsem si přála jediné. BÝT SAMA.

V momentě, kdy jsem dostala příležitost, tak jsem se jí zuby, nehty bránila. A to díky zvláštním obranným mechanismům, které jsem si během života stačila naprogramovat v hlavě, aby mě chránily. Naštěstí nebylo potřeba všemu hned rozumět. Což byla v mých očích taková teze nesoucí blahodárně úlevné pocity.

Odjela jsem?

Odjela. Sama. Když jsem otáčela klíčem v zámku od apartmánu a otevírala dveře, chtělo se mi plakat. Přivítalo mne ticho uklizeného a vcelku prázdného prostoru, který čekal jen na mě. Zavalil mne zvláštní pocit. Dokázala jsem to. Jsem tady! Odjela jsem a mám před sebou čas sama pro sebe. Taková pitomost, řeknete si. Pro někoho možná jo. Pro mě to byl zážitek jak hrom.

Víkend byl fajn. Spala jsem, byla hodně venku, válela se ve sněhu a dělala andělíčky, potkala spřízněnou duši, v restauraci rozdávala úsměvy, když mi obsluha nesla čtvrtý chod. Měla jsem sebou i své milované kartičky a s velikou péčí je oblékala do vánočních kabátků, aby mohly ke konci roku udělat radost. Až se blížil čas odjezdu a já si začala znovu pomalu kopat díru pod nohama. Nechtělo se mi totiž domů.

Bylo mi smutno. Dobrá nálada se vytrácela. Říkala jsem si:,,Jak to, sakra?“ Užila jsem si víkend, to rozhodně ano. Jenomže byl moc krátký. Příliš krátký na to, abych si mohla myslet, že vykompenzuje několik let nebytí sama se sebou. Věděla jsem, že můj pocit nijak neodráží vztah k rodině. Nebylo to o tom, že bych je nemilovala nebo s nimi nechtěla trávit čas. Prostě jsem najednou zavnímala ten ohromný kontrast.

Z modelu ,,jsem se všemi" do ,,jsem úplně sama."

Vrátila jsem se v neděli večer. A hned v úterý nadešel zlomový den. Znáte to, když se od rána vzbudíte a všechno je na prd? Probrat se do nového dne plná vděčnosti, dobré nálady a nadšení… to jsou procesy, které se v mém vyčerpaném organismu nemohly odehrávat. Dlouhodobě jsem nedobíjela baterie a čerpala energii ze zásob.

Dopoledne jsem opět neustála situaci s dětmi. Přišlo příliš mnoho požadavků, každý něco potřeboval. A už to začalo. Nad hlavou se mi usadil ohromný šedý mrak a na ramena se pověsila tíha okolností. Skládala jsem prádlo a rozplakala se. V tom zavolal Muž. Nebyla jsem příliš schopná do telefonu mluvit, takže jsem spíše heslovitě reagovala na jeho otázky. Pochopil.

,,Mám přijet?“

,,Jo.“

Když už na démony nemusíte být sami

Muž všeho nechal a hned odjel z práce domů. Má zaměstnání v jiném kraji, takže cesta trvá zhruba hodinu a půl. Ten pocit, že za mnou jede, vytyčil jakýsi mantinel, kterého jsem se mohla chytit. Ale nepomohlo to. Opět naskočil autopilot, dodělal nejnutnější a děti usadil k pohádce. Cítila jsem sevřené hrdlo a špatně se mi dýchalo. Pocity strachu se mísily s podivnou úzkostí. Ataka si znovu vzala svou vládu.

Zalezla jsem do postele a nechala se sešrotovat.

V hlavě se mi honily nejrůznější myšlenky. Nedokázala jsem je zastavit nebo někam nasměrovat. Padl na mne obrovský útlum, který jsem snad nikdy nezažila. Uvědomovala jsem si, jak pomalu otevírám oči, jak bylo neskutečně namáhavé něco říkat. Když mě takhle uviděl Muž, polekalo ho to. Asi čtyřikrát se mě zeptal, jestli jsem nesnědla nějaké prášky.

Ta otázka mě překvapila. Zpětně vím, že byla na místě. Reflektovala celkový obraz mého rozpoložení.

Plakala jsem a bylo mi všechno hrozně líto. Omlouvala jsem se. Litovala svého chování. Přála dětem lepší maminku a svému Muži lepší ženu. A opakovala:

,,Já už nemůžu..."

Muž mne držel, konejšil, byl se mnou. Do toho šíleného marastu myšlenek vpadly představy, že nejsem. Jaké by to bylo, kdybych nebyla. Když by veškerá tíže odezněla. Všechno by bylo pryč… Uff… Dostavil se klid. Jako kdybych se rozplynula a ten pocit byl tolik ulevující.

Následující dny jsem odpočívala a hodně přemýšlela. S Mužem jsme strávili hodiny povídáním. Otevřeli jsme mnoho témat a řekli nahlas spoustu věcí, které se dotýkaly hloubek v nás. Zmínila jsem mu i svoje pocity úlevy při představě, že nejsem. Vyděsil se. Hlavou mu letělo, že doma máme jenom homeopatika, z kterých bych se nanejvýš po.

Já jsem ale v myšlenkách nebyla u bodu, jak to zařídit, abych nebyla. Ne. Jen pro mne byla úlevná ta představa, jak to tíživé najednou mizí.

Z našich společných rozhovorů jsem si uvědomila, jak obrovské je pro mě téma držení si pevně svých hranic. Rozkrájela bych se pro ostatní, ale pro mne ani ty drobty netřeba. Nějak jsem to přece vždycky zvládla. Za mnoho věcí přebírám zodpovědnost. Za další kupu jsem si ji ale brala zbytečně. 

Tohle byla jasná stopka

Vykouklo na mne mnoho témat, která jsem vnímala již dříve. Až teď však vzaly za otěže a sundaly mě ze sedla závodního hřebce, který mířil do nekonečných plání sebedestrukce a vyhoření. Pád z pomyslného sedla byl prudký, tvrdý a bolavý. Nikdo nemá rád, když je umazaný od bahna vlastního dna. A je sakra těžké se dostat na kolena a pak znovu vstát.

Pokud se ocitnete v podobně zklíčeném stavu, mám pro vás několik tipů, kam byste mohli zaměřit svou pozornost.

  • Komunikujte
    Mluvte se svým partnerem o všem, co se vám honí hlavou. Jaký jste měli den, jak vám je, co se povedlo, nepovedlo.
  • Čas sama na sebe
    A hlídání si svého osobní prostoru. Omílané pořád dokola? To teda! Jenže mnoho z nás to stále neumí. U mě to byly jedny z klíčových faktorů.
  • Pravidelnost
    Rozumím tomu, že každý z nás má jinou typologii osobnosti a zároveň komunikuje jiným způsobem, nicméně jsem přesvědčená, že určitý rytmus a s ním spojené pravidelné opakování, je pro nás přirozené a důležité. Obzvlášť ve výše zmíněném tématu času sama pro sebe.
  • Právo na velké Ň
    Nic nechci, nikam nemusím, nikdo mě nerušte. Když už na špičkách svých prstů cítíte blížící se dno, vypněte a dovolte si jedno velké Ň. Opravdu na to máte právo. Bezpochyby se na chvíli můžete na vše vybodnout. Zájmový dětský kroužek je možné zrušit. Děti se dají vypnout u pohádky. Večeři dokáže zajistit i pizzamužík. A prádlo? Ach, to prádlo... tak půjdete zítra naostro, no.
  • Řekněte si o pomoc
    Jestliže si nevíte rady, neodkládejte tento krok. Ukázat svou zranitelnost a říct, že potřebujete pomoc, je důkazem veliké vnitřní síly a odhodlání danou věc řešit. Není to projevem slabosti.

Viděla jsem, že mi naštěstí v cestě nestojí ego s bilboardem ,,Hraj hrdinku! To zvládneš sama!“ A tak jsem aktivně začala vyhledávat odbornou pomoc. Po několika neúspěších jsem se dostala pod křídla psychoterapeutky a zahájila s ní spolupráci.

Hned následující měsíc po těch nepříjemných stavech jsem nastoupila do kurzu, který se konal čtyři úterky po sobě. Pravidelně jsem se jezdila dobíjet energií kruhu laskavých žen a s krásným tématem pánevního dna.

Zároveň jsem kontaktovala terapeutku tradiční čínské medicíny a domluvila si termín na akupunkturu. Zaměřila jsem se na doplňky stravy, abych svoje tělo dosytila. Zkrátka jsem šla do akce a podnikla první kroky na svojí nové cestě.

Život je velmi složitý matematický příklad plný neustále se měnících proměnných a záhadných algoritmů. Na mě už byla tahle rovnice příliš složitá. Tak jsem se rozpadla na prvočísla. A to celé pro to, abych mohla začít počítat znovu a lépe.

Vždycky máme na výběr. Mohla jsem se uzavřít a zůstat v tom sama. Ale vybrala jsem si cestu sdílení. Protože bych si přála, abychom se mohli navzájem podpořit. Přeji všem ženám, nejen maminkám, aby se dokázaly znovu nadechnout a vidět svou realitu v lepším světle.

Marta Lopatová
Jako čtyřnásobná máma pomáhám novopečeným maminkám na začátku jejich nové životní role. Věřím, že na jejich dobrém startu závisí mnohé. Sama jsem si v mateřství musela najít cestu na medailové stupínky svých malých/velkých vítězství. Můj příběh si můžete přečíst zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.