Síla slov nevyžádané rady

Ocitli jste se někdy v situaci, kdy na vás dolehla slova vašich blízkých, ačkoli byla řečena v tom nejlepším úmyslu? Některé vyřčené věty dovedou člověkem projet jako šíp a neomylně zasáhnout citlivé místo. A to pak vyvolává emoce. Slova mají ohromnou sílu. Často bolí více než fyzické zranění.

A přitom ten druhý chtěl třeba jen skutečně pomoci. Jenže zřejmě nevycítil správný moment a nevychytal vhodná slova. V takovou chvíli nastupuje obranný mechanismus, který nás má natolik rád, že nás bude chránit kdykoli a jakkoli. Takže třeba zajistí, že se tvá rada neprodere k mým uším přes moje ego.

Mnoho z nás to tak má. Někteří si to uvědomují. Jiní se načepýří, že tohle se jich teda rozhodně netýká. A zrovna tihle lidé jsou v takové pasti ze všech nejvíce. Ale zazlívat jim to nikdo nemůže. Jen se vnitřně něčemu brání.

Ze všeho perplex

Jako prvorodička jsem vychytala období, kdy se v místní porodnici každoročně malovalo a celé oddělení šestinedělí bylo přesunuto jinam. Nastěhovali mne na čtyřlůžkový pokoj, plně obsazený. Byla ve mně malá dušička a raději jsem mlčela, nesnažila se příliš družit. Mnohem příjemnější pro mě bylo zůstávat v roli pozorovatele.

Nikdo si se mnou nepovídal. Zřejmě jsem se i tvářila dost nedostupně, aby si mne spolubydlící moc nevšímaly. Někdy se za odhodlanou tváří, která budí dojem, že rozhodně nepotřebuje žádné rady, skrývá strach. Z něj pramení přesvědčení, že to přeci musím zvládnout! A nejlépe sama. Pod tlakem sociálních sítí a médií jsme se ocitli v době, kde se nehodí být zranitelní. Natož tuhle svou stránku lidství ukazovat navenek.

,,To musí být šílený ležet na čtyřlůžáku!"

Říkaly mi kamarádky. Zpětně však vnímám, že to pro mne byla spíš výhoda. Sledovala jsem další tři maminky, jak pečují o svá novorozená miminka a snažila jsem se pochytit co nejvíce. Každá z nich měla při vizitě jiný dotaz, ať už se týkal jejích obtíži anebo péče o miminko. To byla vždy skvělá příležitost dozvědět se něco navíc. Později jsem využila nejednu náhodně nabytou informaci. A jak jsem za to byla ráda.

Když slova bolí

Ne každý stojí o něčí rady. Kdysi jsem se v dobré víře snažila pomoci své švagrové. Nevěděla jsem, jak jí sdělit svůj názor, aby nevyzněl špatně. Celá situace mi byla nepříjemná. Nakonec se to semlelo tak, že jsem nepůsobila vůbec nápomocně, ačkoli jsem to celé myslela dobře. Moje slova a způsob, jakým jsem je řekla, mou milou švagrovou zasáhl natolik, že potom potají plakala. Následně jsem měla nepříjemný rozhovor se svým bráchou, kde jsme si všechno museli vysvětlit.

Hodně mě to mrzelo, protože jsem nemyslela nic zle.

Jako ženy jsme velmi citlivé. Po přerodu do mateřské role je vše značně podpořeno hormonální bouří. Změny můžeme vnímat jak na horské dráze. Někdy jsme nad věcí a vše se daří, jindy máme propad a vůbec nevíme proč. Všechny jsme prošly ohromnou změnou a měly jsme pozornost zaměřenou na sebe a miminko. Když v takové chvíli přijde nevyžádaná rada, je těžké udržet si odstup.

Jestliže se dostáváte do podobných situací, zkuste se zamyslet nad následujícím:

  • Opravdu je tady snaha mi pomoci?
    Nebo si dotyčný řeší něco svého a dělá ze mě hromosvod.
  • Bylo to řečené upřímně?
    Nebo byla znát ta faleš.
  • Bylo to myšleno dobře?
    Nebo se potřebuje srovnávat a ukazovat v čem je lepší.
  • Uhnula pohledem doleva?
    No tak to zaručeně lže!

Dokázala jste se ztotožnit s některou z výše uvedených myšlenek? A co říká váš vnitřní hlas, když k němu docestují slova zabalená do nevyžádaného poradenství? Pokud napovídá, že tady něco nehraje, zůstaňte v klidu. Nic z toho, co vám bylo řečeno, se vás totiž netýká. Nejspíše dotyčná rada přišla od člověka, který se pravděpodobně necítí dost dobrý sám pro sebe a proto má tendenci srovnávat anebo hledat chyby jinde.

Když jsem v pozici, kdy bych ráda sdělila svůj názor, tak si o to víc dávám pozor na výběr vhodných slov. O to víc se snažím vnímat svojí intuici, která napovídá, kdy je dobré mlčet a která příležitost naopak otevírá dveře k diskuzi. Rozhodně se mi to nedaří vždy a všude.

Stále přetrvává staré dobré ,,mlčeti je zlato." Protože jestli druhého člověka skutečně zajímá váš názor, zeptá se sám.

Druhý pobyt v porodnici

Po porodu druhého syna se shodou okolností uvolnil jednolůžkový pokoj. Byla jsem za něj vděčná. Syn měl přes čtyři kila porodní váhy. Já byla hodně bolavá, oteklá a unavená. Užívala jsem si to ticho a relativní klid. Snažila jsem se oživit všechny ty úchopy a návyky, které jsem stačila za dva roky zapomenout. Kdo by to byl čekal. Ale ono to všechno naštěstí zase naskočilo.

Jako druhorodička jsem se cítila mnohem lépe připravená. Měla jsem svou subjektivní zkušenost a osobitý přístup v péči o své děti. Také mi pomohla alespoň přibližná představa o tom, co mě čeká. Celkově jsem byla mnohem více sebejistější než dřív. Dovedla jsem lépe filtrovat plané řeči od skutečných rad. Na druhou stranu jsem nikomu svoje názory zbytečně nevnucovala.

Zajímavý obrat

Zajímavý byl obrat při třetím porodu. Ubytovali mne na třílůžkovém pokoji, kde byla maminka se svým druhým synem a mladá prvorodička. Na mamince, která rodila podruhé, bylo vidět, jak má již zaběhnuté své koleje, svůj způsob péče o sebe a malého synka.

Druhá maminka, prvorodička, se snažila vypadat sebejistě. Byla hrdá na to, co dokázala. O to víc působila roztomile, když odložila tyhle své masky v situacích, kde se cítila nejistá. V očích měla patrné rozpaky.

Chvíli mi trvalo, než jsem se odvážila ji nabídnout pomoc. Brzdily mne myšlenky, že je potřeba být opatrná. Při pohledu na novopečenou maminku malé princezny jsem si moc dobře vzpomněla, kolik jsem měla otázek já jako prvorodička. Jak přišel nesčetněkrát pocit, že vůbec nevím, co dělat. Někdy to byly třeba jen drobnosti. Jenže pro mě znamenaly mnoho. A já se neměla koho zeptat.

Teď jsem stála na druhé straně

Netvrdím, že jsem snědla Šalamounovo hovno a o mateřství toho vím už dost. Jsem si ale jistá, že vím hodně, abych dovedla poradit. Zažila jsem mnoho situací, z kterých mohu čerpat.

Více než o rady jde spíše o pochopení, upřímnou empatii a snahu dát najevo, že vnímám, co žena vedle mě skutečně cítí.

Nakonec jsem se odhodlala svou spolubydlící na třílůžkovém pokoji oslovit. V průběhu povídání jsem mladé mamince nabídla, že jí můžu některé věci sepsat. Než jsme z porodnice odešly, dala jsem dohromady takový seznam. Byly na něm především druhy potravin, které se doporučují pro kojící maminky (tušily jste, jak skvělý je pro maminky třeba merlík čilský neboli quinoa?). Zároveň potraviny, kterým by se měla vyhnout.

Na papír jsem napsala i pár rad ohledně potřeb miminka a jméno Evy Kiedroňové pro inspiraci ohledně správného psychomotorického vývoje její novorozené dcerky.

Měla jsem z toho dobrý pocit. Při předání bylo na spolubydlící vidět, že je opravdu ráda. Na oplátku jsem si mohla ponechat její gumičku do vlasů, protože jsem žádnou neměla a zároveň ji nutně potřebovala. Vítězství pro obě strany!

Těžko říct, jestli si papír pročetla nebo jej založila a už nikdy nenašla. Mě to tenkrát ovšem dávalo velký smysl. V tom popsaném papíře jsem viděla víc, než jen rady nebo tipy, jak zvládnout start novopečené maminky. Předávala jsem kus sebe.

Můžu vám říct svůj názor?

Svůj krátký pobyt v nemocnici po čtvrtém porodu jsem strávila na dvoulůžkovém pokoji. Kolegyně spolubydlící zde byla se svým třetím dítkem. Nedařilo se jim nastartovat kojení. Maminka s tím bojovala, řešila situaci s novorozeneckými sestrami i s blízkými po telefonu. Skrze příběh, který mi odvyprávěla, mne napadla úvaha, proč se to celé děje.

Nějakou dobu jsem vedla vnitřní dialog, jestli říct svůj názor nahlas anebo raději mlčet. Až nastal moment těsně před mým propuštěním z oddělení. S klidem jsem se zeptala, jestli by ji zajímal můj názor. Taková jednoduchá a zdvořilá věc, viďte? Ale kdo z nás to dělá? Jak často se napřed zamyslíme nad dopadem svých slov, než je vypustíme do světa. Spolubydlící řekla, že ano. Tak jsem dostala pomyslnou zelenou, volila pečlivě slova a snažila se vše nést na podporující vlně.

Kousek svých zkušeností pro maminku, která si stoupla na startovní čáru o něco později než já. A právě proto jsem ji chtěla podpořit.

Nevím, jakou měla moje slova dohru. Podobně jako se seznamem pro mladou maminku. Třeba ona sama jednou napíše seznam pro jinou novopečenou mámu. Možná by se tenhle příběh mohl stát inspirací pro jiné ženy. A mohly bychom se takto podporovat, i když se neznáme a naše životní křižovatky se protnou jen na pár dní.

Marta Lopatová
Jako čtyřnásobná máma pomáhám novopečeným maminkám na začátku jejich nové životní role. Věřím, že na jejich dobrém startu závisí mnohé. Sama jsem si v mateřství musela najít cestu na medailové stupínky svých malých/velkých vítězství. Můj příběh si můžete přečíst zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.

  • Přála byste si pro sebe co nejlepší start v roli novopečené mámy? Přečtěte si eBook zdarma.
  • Přečtěte si eBook Zrodila se maminka

    Přála byste si pro sebe co nejlepší start v roli novopečené mámy? Přečtěte si eBook zdarma.

  • Potkáme se na facebooku :-)
  • Nejnovější články
  • Kategorie